HROZÍ NEDOSTATEK?
Jedna hrůza střídá druhou. Co hrozí nyní? Přece hlad. Jezdci apokalypsy vyjeli a prohání se světem. Nemoc a válku už dobře známe, teď čekáme jen na hladomor a smrt. Komu Bible nic neříká, sleduje televizi a zprávy nejlépe. Tam se hovoří jazykem, kterému rozumíme v dnešních časech. Obsah je ale dost podobný.
I když jsme měli možnost, si mnoho z toho, co se dělo s odstupem času skutečně vidět a osahat, otázky se stejně jen mění. Už neodpovídám, zda zemřeme všichni na nemoc, nebo zda budeme umírat pod útoky jaderných zbraní. Nyní se mě lidé ptají, zda opravdu hrozí hlad. Jsme nepoučitelní. Jaká je navíc naše představa nedostatku? Prázdné regály v supermarketu.
Těšíme se v naprosté většině na nové časy, ale stále je neumíme nijak uchopit. Nakonec není divu, vycházíme z toho, co známe. Jenže přesah našeho myšlení, tedy vnímání nového života v nových časech, musí být skutečně obrovský. Nevystačíme si s tím, co žijeme nyní.
Pro začátek postačí si připustit, že jinak bude fungovat systém ve všech jeho současných směrech. V tom, jak se budeme léčit, jak si budeme zajišťovat vodu a potraviny a další potřebné věci, jak budeme dále učit naše děti, jak budeme pracovat a za co. Jenže už při této představě se nejeden vyděsí, sklopí hlavu a nelze nevidět, jak se duchu modlí, aby se systém pokud možno vzpamatoval.
Průvodci o časech, ve kterých jsme nyní, hovoří už dlouho. Skutečně naléhat začali několik let zpět. Intenzivně připravovali a žádali, abychom se dobře dívali, co se kolem nás děje a dít bude. Na čas budoucí kladli zvláštní důraz. Prozrazovali jen velmi málo, malé útržky z budoucnosti.
Dávali nám prostor, nechávali nás, abychom se probudili a vzpamatovali z těžkého snu. Nikoho nenutili a nenutí přijmout fakt, že jsme součástí něčeho, co nás dalece přesahuje. Přesto do toho všeho patříme, jsme nedílnou součástí. Nechali nás si tohle všechno uvědomit.
Naznačovali, i když zcela jasně, že není důvod se bát. Že je potřeba se rozhlédnout a vidět všechny ty možnosti. Umět pracovat nejen se sebou, ale se vším okolo. Chtějí to ale po nás. Nikdy nehovořili o tom, že tohle za nás vymyslí a pak udělá někdo jiný. Dali nám do rukou zpět naše životy, za které musíme převzít odpovědnost. Ano, musíme, pokud tedy chceme přežít. Kdo bude čekat, nedočká se. Ještě chvíli možná, ale opravdu už jen chvíli.
Tato planeta je nadále schopna nám dát všechno, co má k dispozici. Možná dokonce ještě víc, když jí za to budeme umět konečně i poděkovat. Všeho má dostatek a chce se podělit. Jsme nakonec její děti, miluje nás.
Hrana tedy zvoní jen těm, kteří věří a spoléhají na politiky. Kteří jsou přesvědčeni, že pokud bude prázdný supermarket, tak budou mít hlad. Těm, kteří se nechtějí vzdát hororů z médií. Těm, kteří se neustále ohlížejí za sebe a doufají, že se nebudou muset o nic starat. Přesto ale mají stále všichni tihle lidé šanci.
Na nás tedy je, jestli budeme mít nedostatek. Pamatujme, z pohodlí postelí můžeme sledovat pád toho, co se k zemi řítí. Nová země nás ale potřebovat bude. V plné síle a chutí tvořit. Pak bude ochotná se pro nás rozdat.
S láskou Naďa