JAK TU DOBU DÁVÁTE?

Tuhle otázku teď dostávám prakticky stále. Lidí, kteří jsou strachem zcela pohlcení, přibývá. I když si povídáme, snažím se radit, řešíme různé bloky terapiemi, tak těch, kteří odcházejí vyrovnaní trvale, je pořád velmi málo.

Jasně říkám i to, že sebelepší terapeut nikdy nikomu život nezmění, pokud není vůle. Stále jednoduše čekáme, v naprosté většině, že se najde spasitel, který všechno udělá za nás. Pokud nejsme naladěni na prostor, očekáváme, že naše životy jednou, snad, konečně, změní politici.

Bohužel už není vůbec žádný čas čekat, komu tohle ještě nedošlo, nečekají ho zrovna příjemné chvíle. Všude kolem nás je jasně vidět, že nejde na nikoho spoléhat a už vůbec nejde čekat. Signály nemohou být jasnější a zřetelnější. Až přijde chvíle, kdy nám tohle i někdo oznámí rovnou do obličeje, ten šok může mít fatální následky.

Stačí se rozhlédnout, sundat tmavé brýle, protože nechrání. Slunce svítí tak jasně a má tak obrovskou sílu, že tmavá skla nepomohou. Informací je také docela dost, stačí se jednoduše zajímat. Prostě úplně stačí si připustit, že nás někdo záměrně a trvale obelhává. A jde mu to velmi dobře, protože stále mnoho z nás ještě naslouchá.

Průvodci sice s informacemi nešetří, ale zatím si s nimi nedokážu poradit. Ukazují mnoho z toho, co neznám, neumím to pojmenovat. Poselství shora tedy zatím žádné konkrétní není. S úsměvem mě berou na místa, která jsem nikdy neviděla. Ukazují společenství, které neumím zařadit. Hrají si se mnou a baví je to. Zprvu jsem se sice snažila je přesvědčit, aby byli konkrétní, jenže marně. Možná ani nemohou. Vyprávět někomu před dvěma sty lety, že nad námi budou létat dopravní prostředky, bylo také k nepobrání. Stačí si nakonec vzpomenout na Máchu a jeho zážitek na hradě Houska, kde přebýval. Bylo mu ukázáno něco, co ho zděsilo. Jenže možná viděl jen dnešní dobu.

Moji průvodci žádné hrůzy neukazují. Jen příjemné věci. Někdy dokonce tak krásné, že mi přijdou doslova pohádkové. Jsem si ale naprosto jistá, že ukazují budoucnost. Vzhledem k tomu, jak spiklenecky se při tom tváří, určitě ne budoucnost vzdálenou. To všechno je blízko.

Je ale potřeba si připustit, že je možné žít pohádkové životy. Jen formou, kdy si je budeme takové i vytvářet. Pobyt v pohádce není pro každého. Požaduje změnu myšlení, naprostou. Pokud sledujete pohádku v televizi, zasmějeme se, uvolníme. Ale nakonec mávneme rukou, protože takové věci se přece nedějí. Zatím ne, jsem si ovšem jistá, že se v podobném duchu dít budou.

To úplně podstatné je, že na svých procházkách novým světem nepotkáváme nešťastné a zoufalé lidi. Nikdo se nezlobí, nikdo na nikoho nenadává, nikdo nikoho nenapadá ani nezesměšňuje. Takové nastavení nikde není. Proč? Možná proto, že k takovým emocím není důvod. Ale možná i proto, že takoví lidé tam jednoduše nebudou vpuštěni. Konkrétní informaci nemám.

Mám to velké štěstí, že jsem v tu krásnou novou zemi uvěřila. Ta víra se změnila v očekávání. Dnes už vím, že je jen otázka času, kdy se v téhle zemi ocitneme. Přestože jsem stále ještě dost často brána za šťastného blázna, současnou dobu si umím dokonce užít a zasmát se marným snahám kohokoli. Strach z budoucnosti úplně zmizel, je jen to očekávání. 

Doporučuji všem, protože nic zvenčí už neubližuje. Nic zvenčí nerozhodí a to i přes obrovskou snahu strach nahnat. Ten úžasný a krásný svět zatím někde uvnitř mě, se začíná promítat i do okolí. Vím naprosto jistě, že za chvíli bude všude kolem mě a nemusím se stěhovat na jiné místo. Jsou síly, které intenzivně pracují a nás se jen budou ptát: jsi připravený a vstoupíš? Zatím se ptají: jak tu dobu dáváte?

S láskou Naďa