KDO NÁM POMŮŽE?

Máme toho za sebou hodně. Někdo stále nechápe, co se vlastně stalo a stále děje, někdo začíná dění pobírat. Někdo se již ztotožnil, ale stále bojuje. Svobodu je přece potřeba vybojovat, bez emocí nejsme schopni si ji udržet, dokonce zasloužit.

Pamatuji zasněnou paní, která prohlásila: "On přijde, je jeho čas, všechny nás ochrání a vyvede z toho marastu." Není to tak dlouho, co jsme spolu mluvily. Nějak jsem nechápala, o kom to vlastně hovoří. Tak se vyjádřila přesně, měla na mysli spasitele, nejspíš dalšího Ježíše, nebo návrat toho původního. Její věta se dala i pochopit. Měla za sebou ztrátu práce a smrt tatínka. Byla nešťastná z dalšího zavírání, bála se budoucnosti. Čekala, že někdo zasáhne a tohle všechno ukončí.

Všichni jsme si v posledních dvou letech něčím prošli, všichni máme nějaké zkušenosti. Každý ale máme před sebou i nějakou budoucnost. Jaká bude? Upíráme zrak tam, kde by nám mohli dát odpověď a pokud možno, ještě nás i zachránit.

Nic se neděje náhodně, vše má svůj důvod. Pokud se opravdu pořádně zamyslíme, doba, která přišla, určitě žádná náhoda není. Náhodná nebude ani ta, která přijde. Můžeme hledat konkrétní viníky a možná je skutečně najdeme. Možná bude někdo i potrestán. Otázkou spíš je, kdo nás povede za ruku do té naší budoucnosti.

Volíme si tedy vládní představitele, i když dávno víme, že tudy cesta nevede. Čekáme na příchod duchovní bytosti, i když tušíme, že asi zbytečně. Stále jednoduše doufáme, že nám někdo cestu ukáže a pak dopraví do země zaslíbené.

Máme úžasný rok, který umožní konečně pochopit. Dostane se nám možnosti prozřít v mnoha směrech. Ale kroky, které učiníme, budou na nás. Jen na nás. Ani to, že jsme se narodili do této doby, není žádná náhoda. Náhody jednoduše neexistují. Až tenhle důležitý fakt pochopíme, máme nejspíš vyhráno. Pak jsme schopni měnit zásadně úhel pohledu.

Konečně snad pochopíme i to, že navzájem se budeme potřebovat. Teď dokonce víc, než kdykoli jindy. Startujeme zcela nové věci a jak rychle a do jak hezkého světa vkročíme, máme pevně ve svých rukách. Jediné, co musíme, nechat systém za sebou. Upínat se na něco, co končí, nás může nejen zdržovat, ale dokonce úplně zničit.

Je na čase se konečně ztišit a naslouchat. Nechat chvíli okolní svět za sebou a jen naslouchat, sobě, svému nitru. Tam je všechno, co potřebujeme znát, naše cesta, vzdálená minulost i budoucnost. Úplně všechno. Zatímco netrpělivě čekáme na záchranu a snažíme se pracně najít toho, kdo za nás tuhle práci udělá, unikají nám zbytečně ty nejpodstatnější věci.

Spasitel tu dávno je. Je jich dokonce mnoho, přesně tolik, kolik lidí je na planetě. Náš bonus. Doprovází nás na cestě životem bez přestávky. Byl tu, když jsme přicházeli na svět, kopíruje každý náš krok, bude tady i v době našeho odchodu. Nikdy nikam nezmizí. Trpělivě čeká jen, až si ho konečně všimneme a navážeme přímé spojení. Je ochotný nás vzít za ruku a provázet. Bez překážek a bez bolesti. Najdeme ho právě v tom největším tichu.