KOUZLO PROBUZENÍ

Báječné slovo "probuzení" se nyní skloňuje snad ve všech pádech. Jsme pyšní, že jsme to dokázali, že jsme prohlédli systém a jeho škodlivosti. Jsme pyšní, že víme víc, než kdokoli jiný. Máme se prostě čím chlubit.

A ti, kteří se nestihli probudit? Zasluhují zatracení. Vždyť nic nepochopili. Co víc? Škodí. Jsou to zlí lidé, kteří jdou ruku v ruce se systémem a ani se za to nestydí. Od takových se raději držet dál a ještě lépe, pokud to půjde, tak jim za to vynadat.

Pracuji s lidmi, mám oba úhly pohledu. Tedy těch probuzených i těch spících, jak je nazýváme. Mám asi velké štěstí, protože tyhle dva úhly pohledu mě provázejí životem od útlého dětství. Měla jsem tedy možnost už jako dítě přemýšlet, protože na jedné straně Bůh byl, na druhé nebyl. Tehdy šlo vlastně hlavně o toto téma, které jsme postupně vypilovali k dokonalosti, tedy ještě větší složitosti.

"Všimla jste si té agresivity očkovaných?" Tuhle větu na mě doslova vybafla klientka, které se přišla poradit. "Něco v těch vakcínách je. Já jim to říkám furt, že jsou blbí, že strkají hlavu do oprátky." Pak si povzdechla. "Rozešla jsem se s kamarádkou, možná dobře, protože oni i něco září a mohla bych onemocnět. Na rovinu jsem jí řekla, že je to sice její volba, že jí respektuju. Ale já nechci. Osočila mě, že kvůli mně nás zase zavřou a ona může kvůli mně dokonce zemřít. Nechci jí už vidět."

Dva lidé, kteří se dřív měli rádi, se teď nenávidí, protože někdo někde říkal. Téma poslední doby, které je propíráno ze všech stran, ale zároveň nemá řešení. Jenže v člověku ta touha stále něco řešit, hledat složitě cesty a vyústění, pátrat po možnostech, prostě je. Je nám to tak nějak dáno. Dalo by se říct, že součástí naší základní výbavy.

Pamatuji na chvíle, kdy se všechno začalo konečně lámat. Kdy jsem se dotkla stromu a najednou cítila něco jiného, než kdykoli před tím. Kdy jsem zjistila, jak úžasný je vnitřní klid a vyrovnanost. Kdy na mě moje kočička upřela oči a já v nich uměla číst. Nastal stav probouzení. Za krátko ten strom dokonce promluvil, vnitřní klid se začal měnit až v euforický stav, přitahující zase jen další klid. A kdy ty kočičí oči už nebyly jen plátnem ke čtení, ale promluvily. Všechno kolem se otevřelo dokořán a svět dostal úplně jiný rozměr. V tomhle prostoru je možné úplně všechno. Co je ale nejdůležitější, je to dáno všem bez rozdílu. Nastal stav probuzení.

Najednou nebyl problém říct svůj názor. Ale také přijetí toho, že je můj a tedy se nemusí každému líbit. Přesto jsem si za ním dokázala stát. S tím vnitřním klidem dáváme najevo, že nikoho nenutíme přijímat to, co cítíme. A okolí pochopilo. Nikdo nebojoval, nikdo nic nevyvracel. Každý totiž pochopí, že ten vnitřní klid jen říká, nic nenutí, nechce přesvědčit. Dává dál svobodu volby. Díky za tuto dobu, dala mi totiž možnost tohle vybrousit do konečného tvaru.

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spokojené lidi. Pracuji a dělám to, co mě baví. Všechno kolem mě funguje tak, jak si přeji. Nikdo mi v ničem nebrání, nikdo mě neomezuje. Ten vnitřní klid totiž stejnou energii i přitahuje. Tento vesmírný zákon pracuje dokonale. Pokud tedy se s čímkoli neztotožňuji, úplně jednoduše od toho odejdu. Prožívám a užívám si stav dokonalého probuzení. Doporučuji každému.