NA ČÍ STRANĚ JSI?

Podala si mě dnes jedna paní. Kdysi chtěla s něčím poradit, stálá klientka to není. Kdyby byla, alespoň trochu by mě znala a tedy i věděla, co asi odpovím. Tahle paní nevěděla, tak se zeptala napřímo. Její zpráva zněla asi takto: ráda čtu vaše články na Přijetí, mám ráda vaše příspěvky, jsou uklidňující. Proto mě zaráží, že jste se zatím nevyjádřila ke konfliktu. Dočkáme se článku, nějaké úvahy? A nebojte se napsat, klidně i trochu méně lichotivě, že Rusové si zaslouží nebýt.

Zajímavé, paní chce uklidnit tím, že si někoho podám. Že budu na její straně boje, který vede. Otázkou je, zda vůbec tuší, za koho bojuje a proč. Musím zklamat, možná i někoho dalšího, ale nebudu válčit proti nikomu, nijak.

Válka je prostě válka. Války nikdy nic dobrého nepřinesly. Jen berou. Životy, blízké lidi, domov, často i to málo, co lidé mají. Někdy nenechají vůbec nic. Válka bere úsměv z tváře, víru ve všechno, v co věřit jde. Válka je jedním z nejkrutějších výmyslů lidí.

Teď jednu sledujeme. V mnohých vyvolává strach a napětí, protože je tak blízko. Víme velmi dobře, co by tahle konkrétní válka mohla znamenat. Bojíme se, bojíme se hodně, začíná se nás týkat, opravdu viditelně týkat.

Zároveň se ale jedná o vyústění konfliktu, který je za stejnými hranicemi už celých osm let. Nikoho nezajímal, byl příliš malý. Umírali v něm už tehdy nevinní lidé, ale byl tak malý, že jsme mohli být v klidu. Zbystřili jsme na chvíli vždycky, když se tenhle roky trvající konflikt rozhořel trochu víc. Pak jsme zase mohli být v klidu, lidé tady ale umírali dál. Za celých těch osm let v něm zemřelo na 15 tisíc lidí. Netýkal se nás, tak co bychom se zajímali? Zajímali se jiní. Pilně pomáhali, zbraní k dalšímu a dalšímu zabíjení proto bylo vždycky dost. My jsme mohli dál využívat svého pohodlí a nestarat se.

Nikoho se nezastávám, nikoho neodsuzuji. Nehodlám se přidávat na žádnou stranu. Podporovat válku svou vlastní válkou mi totiž smysl nedává vůbec žádný. Válka prostě jen bere, nic nedává. Dokonce ani ta naše maličká, kterou můžeme z klidu domovů vést proti neviditelnému nepříteli.

Jsme už celé dva roky zkoušeni, zda dokážeme pochopit podstatu našeho bytí. Pochopit to, proč jsme vlastně tady a co je naším úkolem. Žijeme ve světě, kde nám vůbec nic nechybí. Máme to, čemu se říká blahobyt. Je tak obrovský, že nás naučil jediné. Nestarat se. V reklamách se dozvíme, co ještě nemáme. Pověříme jiné, aby se starali o naše blaho dál. Nemusíme nic, vůbec nic. Jen si občas zanadávat u televize, která to snese. Zároveň právě televize dodá návod na to, co bychom si myslet dál měli. Někde za tou televizí si kdosi mne ruce. Sleduje, jak se o nic nestaráme a jen žijeme náš vlastní blahobyt. Ten někdo si v klidu může dělat, co chce. S námi všemi.

Nad tím vším jsou ale ještě síly jiné. Ty, co nevidíme. Jenže to neznamená, že nejsou a nekonají. Jsou to moji jediní velitelé, kterým jsem zavázána. Přesto, že nic takové po mě ani nechtějí. Zajímá je jediné. Jestli je vnímám a vím. Ano, vnímám a opravdu vím. Vím, proč jsme tady, vím, co musíme napravit, vím, co bychom měli žít, aby nám bylo dobře. Války v jejich světě nejsou. Je tam tolik lásky, že pro ně není ani místo. Nestojí o vlaječky, nestojí o zviditelnění. Chce jen, abychom ho viděli my sami, žili a podporovali ho.

Jsme tady totiž díky němu. S jeho pomocí lze válkám předejít. Nedává televizi, ani internet, dokonce ani jiné lidi, kteří za nás cokoli rozhodnou. Dává stromy, vodu, vzduch a klid. Obrovský a láskyplný klid. Najít ho znamená, jen trochu naší snahy a práce. Jsme ale vůbec ještě takové práce schopní? V tomto směru ji za nás nikdo nikdy neudělá.