POSELSTVÍ SHORA VII

O informace není opravdu nouze, je jich dokonce tolik, že nestíhám a přestala jsem se v té záplavě vzkazů orientovat. Tak přišel zlom. Řekla jsem si, že si počkám na květen. Tušila jsem ho zajímavě a také tak nějak přehledně. Nepletla jsem se. Samotný začátek měsíce mě nenechal na pochybách, že takový opravdu je a bude.

Beltane byl ve znamení síly, která se jen tak nevidí. Svátek jsme otevřeli rodinnými konstelacemi. První máj byl zase vyplněn meditacemi, které otevřely všechno, co snad otevřít šlo. Nebyl problém se napojit na cokoliv a kamkoliv. 2.května začala sílit myšlenka, že je nutné být venku, v přírodě. Vybrala jsem Panenský Týnec a menhir Zkamenělý pastýř, sázka na jistotu. Opět skvělá volba, jak se ukázalo.

Večer, když jsem se chystala po náročném dni plného chození a načítání energie, spát, přišel ke mně jeden z mých kocourků. Nic divného, moje přítomnost mu dělá dobře, mě zase ta jeho. Hledá ale místa, kde má klid a jistotu, že ho nebudu rušit svým převalováním. Tentokrát ale přišel jinak. Očichal mi nos a svalil se vedle mě, přitiskl se k tělu. Objala jsem ho a užívala si vrnění. Všimla jsem si, jak stále lépe a lépe slyším nejen vrnění, ale i jeho dech. Za chvíli mě obklopoval zvuk, který se nedá popsat. Půjčil mi svůj sluch, několikanásobně lepší, než je ten můj. Usínala jsem v tom zvláštně dunivém, ale uklidňujícím ozvučení a propadala se do snu. Zároveň do úplně jiných světů.

Jen sen to nejspíš nebyl. Cosi mě táhlo k telefonu, abych otevřela aplikaci se Schumannovými rezonancemi. Vykoukl na mě podivný obrázek. Skoro přes celou obrazovku bílé šmouhy, ale v podivném tvaru. Seskupení čar připomínalo vejce. Pomyslela jsem si, že Země vibruje hodně zajímavým způsobem, ale že je také velmi neklidná. Objevil se průvodce, vzal mi telefon a přenesl mě k hoře. Netuším, kde jsme byli přesně. Rukou odvalil velký balvan a ukázal mi vchod do nitra toho kopce. Vešli jsme společně dovnitř. Už z dálky jsem slyšela ten zvuk, který mě doprovázel při usínání. Byl slyšet stále víc. Přišli jsme k podivnému tvorovi, ležel na zemi. Pak začal zvedat svoji obří hlavu. Uviděla jsem hlavu draka! Přepadla mě nejistota, ale průvodce byl naprosto klidný, byla jsem tedy v klidu i já. Drak měl na hlavě korunku. Měl zelenostříbrnou barvu, hadí oči, ale naprosto klidný pohled. K útoku se nechystal. Pomalu vstal na všechny čtyři, nad námi se objevilo obří tělo. Sklonil hlavu ke mně a podíval se mi do očí. Mohla jsem si na něj sáhnout, jak blízko byl. Pak, jak kdybychom tam vůbec nebyli, odcházel ven z brlohu. Na zemi bylo obrovské vejce.

Průvodce mě vzal za ruku a řekl: "Probudila se. Spala dlouho, ale teď už nebude. Dračice musí hlídat zrod nového života. Ohlídá si zrod nového života na celé planetě. Ochrání všechny, kdo budou o ochranu stát. Ale pozor, s protivenstvím nemá slitování. Neptá se, nečeká, jedná."

Myslím, že dalších slov zatím netřeba. Nová doba, do které jsme vstoupili, má svoji ochranu. Vše tedy, bez ohledu na to, co si o ní myslíme, proběhne přesně tak, jak má. Nemáme možnost jít proti ní, nebo možná ano, ale otázkou je, zda nás cosi nevezme obřím ocasem nebo tlapou přes záda.

Měli bychom být opatrní. Přehled získáme jen klidem a pozorováním. Možnost být úspěšní v životě zase jen láskou a empatií. Určitě si nemusíme nechat nic líbit, ale boj je zbytečný. Stačí ze všeho, s čím nesouzníme, jen odejít. Hrdě a v klidu jako ten drak. Možná proto je tak silný a nepřemožitelný. Nenechá se osedlat, ale ani zbytečně nebojuje. Svůj postoj obhájí s hrdostí a klidem.