PROČ SE PŘÁNÍ NEPLNÍ?

Je život tvořený z překážek? A pokud ano, tak proč? Rodíme se jen proto, abychom trpěli, nebo proto, že bychom měli něco pochopit? Možná nám na složité cestě životem jen uniká cesta podstatně jednodušší. Možná se jen nedíváme správným směrem. Dalajláma říká, nedostáváme, co chceme, ale co potřebujeme.

Duchovní zákon číslo jedna je, naučit se myslet pozitivně. Abychom dosáhli svých cílů, je potřeba si naklonit Vesmír. Ten žádá jediné, vyrovnaného a usmívajícího se člověka. Jinak mu nedá nic, obrátí se k němu zády.

Pokud vezme kdokoli tato slova vážně, začne pilně pracovat na tom, aby byl klidný v jakékoli situaci. Potlačí emoce, to nejpřirozenější, co máme. Jenže ty nikam nezmizí, prostě uvnitř nás stejně proběhnou. Nebo je nepotlačí a má výčitky ze selhání. Získáme jediné, zasekané podvědomí, kde se všechny křivdy uloží. Nedovolí nám, se nikam posunout.

Můžeme ale pracovat se svou myslí, a tím všemi emocemi. Nic k nám nechodí jen tak, odhánění je tedy nejen špatně, ale i zbytečné. Máme možnost, dokonce povinnost nechat proběhnout jakoukoliv emoci, ale také se snažit nějak vyhodnotit situaci. Nejlépe s chladnou hlavou. Utápět se ve smutku přece také není žádným řešením.

Skvěle fungují afirmace nebo meditace. Umí naladit pozitivní mysl ve chvíli, kdy je v klidu. Takto vybudovaný klid, prorazit negativní situací, jde mnohem hůře. Časem zjistíme, že se rozčilujeme podstatně méně.

Proč se přání neplní?

Existuje nespočet návodů, jak si správně přát. Stejně ale zjistíme, že tak jednoduché to není. Občas se sice může podařit, splnit si nějaký ten sen, ale většina našich přání zůstane bez odezvy. Pokud se přání plní, proč ne všechna, nebo dokonce vůbec žádná?

Myšlenka má obrovský potenciál, vibruje danou energii, která se vždy naladí na energii stejnou. Vrátí se nám tedy zpět to, na co myslíme. Pokud takovou myšlenku podporujeme celé roky, vrací se již automaticky stejné vibrace.

Jako příklad si lze uvést touhu po penězích, zatímco celé roky strádáme. Přejeme si tedy velmi silně peníze, dokonce se naučíme vizualizovat, že jich máme skutečně hodně. Naše myšlenky se ale dál upínají na nedostatek, který máme, ve kterém žijeme.

Jak z toho ven? Abychom ukončili neustálý zápas mezi strachem a chtěním, je potřeba se strachu zbavit. Jednoduše přijmout fakt, že momentálně mám méně. Je dokonce skvělé za tuto zkušenost poděkovat. Přece jen je užitečná, víme, jak nedostatek vypadá, máme se na co těšit. Energie se pak zcela změní, vyčistíme cestu k našemu přání.

Cesty osudu

Miluška měla sen. Prakticky od dětství se chystala, že bude pracovat s dětmi. Milovala energii dětí, toužila se jí obklopovat po celý život. Osud jí ale nachystal nejedno překvapení.

"Na pedagogickou školu mě nevzali, musela jsem zvolit gymnázium s tím, že vše vyřeším vysokou školou. Jenže bych musela z našeho města, na což nebyly podmínky. Nemohla jsem nechat maminku samotnou, byla nemocná, tatínek s námi nežil. Takže jsem kývla na ekonomickou školu. Kupodivu mě ale docela bavila. Zjistila jsem, že s čísly to opravdu umím, v zákonech jsem se také vyznala. Vystudovala jsem s červeným diplomem. Ale můj sen nikam nezmizel. Začala jsem pracovat jako účetní na našem úřadě. Kamarádka mě jednou vzala na zajímavý seminář. Tam mi utkvělo pár vět. Přednášející říkal, že je potřeba dát osudu šanci, že chce pro nás to nejlepší. Pravda, nemohla jsem si stěžovat, ale o splněném snu nemohla být ani řeč. Doma jsem si udělala takový rituálek. Vyslala jsem si přání s tím, že svůj osud zároveň přijímám, dokázala jsem dokonce poděkovat za školu, do které mě poslal. Za pár dní přišla stejná kamarádka s tím, že ve vedlejším městečku, kde bydlela, hledají účetní ve školce. Okamžitě jsem se tam rozjela. Ředitelka vůbec neváhala, navzájem jsme si sedly. Pracuji tedy už pár let jako účetní ve školce. Když mám hotovou práci, pomáhám vychovatelkám s dětmi, společně tvoříme, připravujeme besídky, skoro všeho se účastním. Jsem naprosto nadšená, splnil se mi sen. Co víc, tím nejlepším možným způsobem."

Pokud se tedy někde nedaří, asi bychom se měli zamyslet a položit si otázku. Není náhodou moje vina, že přitahuji stále jen to, co nechci? Možná tahle jednoduchá otázka pomáhá měnit celé životy.