Smrt - konec nebo začátek?

Slovo smrt nás děsí, máme z něj obrovský strach, vlastně ten největší. Pud sebezáchovy nás k tomu nutí a tak si kolem ní vytváříme ty nejhorší možné mýty. Jedná se přitom paradoxně o něco, co je naprosto přirozené, nelze se smrti vyhnout. Proč z ní tedy máme takový strach a proč tak moc bolí odchod těch nejbližších? Od narození ji máme možnost vnímat jen tím nejhorším možným způsobeme. Pokud se zamyslíte nad tím, jak je prezentována, nenajdete jediný hezký způsob. Proč také, pro velkou část populace je to stále něco, co končí. Nic víc už není. Jenže, něco nějak vypadá a něco jinak je. Napsáno a řečeno o ní bylo již mnoho, ale přestože jsou jasné důkazy, že smrtí nekončí vůbec nic, nějak se nám nechce je přijmout. Jsme nastaveni na to, abychom si vše mohli osahat, vypočítat, vidět. To, co je skryté, máme tendence odmítat a nezajímat se o to, protože není nic horšího, než pochybnosti. Pravdou ale je, že nikdo z nás zde není za odměnu. Pokud bychom totiž byli dokonalí a znalí všeho, neměli bychom důvod se rodit. Jsme zde jen proto, abychom pochopili, něco se naučili, posouvali se dál. Nic jiného se od nás nechce.A místo toho, abychom se soustředili právě na to, zabýváme se zázračnými prostředky na prodlužování života a posouvání smrti co nejdál. A to základní, podstata života, nám úspěšně uniká. Smrt není žádný konec, je to začátek, pokračování, jen v jiné úrovni bytí. Pokud odejde ten, kdo je milován, cítíme smutek, stesk a žal. Někdy menší, jindy takový, který nás zcela pohltí. Jsou to ale naše emoce. S těmi jsme se narodili, máme je, tak je musíme i prožívat. Další trest. Zatímco naši milovaní mohou konečně odpočívat a připravovat se na další narození, do kterého se jim vůbec nebude chtít. Pokud i přesto máte problém se se smrtí kohokoliv vyrovnat, je možné si pomoci rituálem, který nám to umožní.

Rozloučení

Kupte kytici karafiátů, nejlépe bílých, ale mohou být i hodně světlé barvy. Kytice má mít lichý počet květů. Do kytice dejte ještě tři větvičky břízy. Je zcela jedno, v jaké fázi roku rituál provádíme a bříza nemusí mít tedy lístky. Postačí jen větvičky. Pořiďte si bílou svíci. S kyticí a svíví se pak vydejte tam, kde je pohřben váš milovaný. Záměrně zde nezmiňuji slovo člověk, protože stejně bolí i ztráta zvířecího mazlíčka. Pokud nemáte možnost návštěvy tohoto místa z různých důvodů, zajděte buď do kostela, kapličky, ale mohou to být i boží muka. Květinu položte buď na hrob nebo ke kříži v jiném místě, zapalte svíci a rozlučte se. Poděkujte zemřelému za to, že s vámi byl, za všechno, za co jste mu vděční. Slibte mu, že už nebudete dále smutnit, že se nebudete jeho odchodem trápit, protože víte, že až přijde čas, uvidíte se. Slibte, že nezapomenete, ale budete na něj myslet už vždy jen s úsměvem. Řekněte mu, že víte, že vás vidí, proto hodláte svůj slib i splnit a pokud budete mít slabou chvíli a přece jen vás přepadne žal, že se za to omluvíte. Věřte, že váš milovaný to opravdu vnímá, že vše slyší i vidí. Uvidíte, že velký smutek z vás spadne. Přijemete fakt, že váš milovaný na vás teď už jen počká, až přijde váš čas. Že se vlastně jedná jen o odloučení, které není trvalé.