SPÁSA PRO PLANETU

V ten a ten den a konkrétní hodinu se koná hromadná meditace na záchranu planety. Čím větší účast, tím lépe.

Nabídka na takovou akci nedorazila poprvé, proběhlo jich už několik. Nemám ale ten pocit, že cesta vede právě tudy. Meditace je velmi osobní téma, ve kterém se může objevit cokoli. Ale vždy to, co je určeno nám, ne celé planetě. Průvodci nás směrují, mluví k nám, udávají i správné tempo. Ukazují to, čeho bychom si měli skutečně všímat. Bývá to právě cesta, také nezpracované věci. Meditace je bránou do nitra našich duší.

V meditaci pro celou planetu dost často vidíme spásu sebe sama. Nastupuje slovíčko AŽ. Až se dá do pořádku planeta, budu mít konečně hezký život. Až se dá do pořádku planeta, nebudu už muset s ničím a nikým bojovat. Až se dá do pořádku planeta, budu se mít jednoduše dobře i já. Až se rozsvítí všechny ostatní žárovky, budu moci konečně zazářit také. Nebo bude dostatek světla natolik, že svítit už vlastně ani nemusím.

Vycházíme stále ze stejného programu, který je nám vštěpován dlouhé roky. Tedy že jedinec nemůže změnit svět. Jenže to je náš velký omyl. Tento program je natolik zakořeněný a tolik mu věříme, že se ani nesnažíme cokoli měnit. Škoda cenné energie a práce. Práce na sobě sama.

Tam je ale jediná cesta, jediné možné řešení. Pokud změním sebe, změním blízké okolí. To zase mění okolí širší. Světlo se šíří celkem rychle. Pokud uvěříme v tuto jednoduchou rovnici, nestudujeme ani, za jak dlouho se může tohle světlo rozšířit a jak daleko. Stačí, když víme, že prostor jedná.

Planeta je živý organismus, naprosto geniální počin, který je mnohem propracovanější, tedy lepší, než myšlení člověka. Planeta vidí mnohem dál, než sebe sama. Ví velmi dobře, že životaschopná bude, když bude kooperovat s další inteligencí mimo ni. Komunikuje se sebou, komunikuje s prostorem. Umí promluvit ke každé bytosti, kterou hostí. Ve své genialitě je dokonce schopna se podělit o vše, čím disponuje. Ví totiž, že pokud bude hostit spokojené bytosti, bude spokojena i ona sama. Dává opakovaně šanci tohle všechno pochopit.

Planeta naznačuje schéma, které je důležité nejen pro přežití, ale hlavně pro život dokonalý. Miluje své bytosti, proto nám mnoho odpouští. Miluje prostor, protože bez něj není nic. Miluje všechno a všechny, protože ví, že to všechno je její součástí.

Než tedy začneme zachraňovat planetu, měli bychom si položit otázku, zda jsme zachráněni my sami. Jestli jsme ztotožněni nejen se sebou a svou duší, ale svými blízkými. Jestli jsme schopni milovat všechno a všechny jako naše planeta. Jestli dokážeme komunikovat s láskou s okolím, protože je tady a my jsme jeho součástí.

Zatím ještě stále dokážeme odsoudit rodiče i děti. Nedokážeme respektovat názor druhého, protože když není stejný jako náš, tak je špatně. Nedokážeme se zeptat sami sebe, proč máme snahu bojovat místo, abychom volili mír. Umíme se pachtit v minulosti a traumatech natolik, že nás často zcela zlomí. Místo dovnitř se zatím mnohem častěji díváme stále jen ven.

Pokud by takhle jednala planeta, dávno bychom tu nebyli. Zbavila by se mávnutím proutku všeho, co jí nevyhovuje, s čím má problém. Dívala by se sobecky stále jen ven a doufala, že jí hezký život zařídí někdo jiný. Že se ten někdo postará o lepší lidstvo, lepší podmínky.

Meditujme za sebe. Za své spojení s planetou. Nepotřebuje zachránit, potřebuje šťastné lidstvo, protože to je její záchrana. Zároveň i naše.

Prostor posílá notnou dávku pomoci. Je a bude mimořádně silná. Dokonce tak silná, že ji ustojí jen ti, co pochopili. Přichází geniální počin, kdy jsme vyzváni zcela nekompromisně, abychom se na tuto pomoc naladili a s pokorou ji přijali. Gaia se rozhodla spolu s prostorem, že svoji energii vyváží zcela sama, že nastolí podmínky už jen pro lásku. Kdo ji ustojí?

S láskou Naďa