TADY A TEĎ

Měla jsem tu možnost sledovat úžasný příběh. Kamarádka na cestě z práce uviděla na kraji silnice ležet kočičku. Zastavila a šla se podívat blíž, byla přesvědčená, že je mrtvá, šlo o odrostlejší kotě. Máme to s těmi zvířátky stejně, rozhodla se tedy, že ji alespoň důstojně pohřbí. Opravdu se nehýbala, vzala ji tedy do kusu látky a chtěla ji odnést k poli. Jenže kočička se najednou pohnula.

Nasedla do auta a jela rovnou na veterinu. Delší léčba se nakonec ukázala jako úspěšná, dnes je to malý raubíř, který nenechá nic na pokoji. To za sebou tahal nějakou dobu zadní nožičky, vypadalo to, že nebude chodit. Malý Pepíček zvládl i tohle. Dnes si užívá života, náležitě zlobí a psí kamarádku Tinu nenechá chvíli na pokoji.

Když jsem dostávala průběžně zprávy, jak na tom Pepíček je, byla vidět ta jedna jediná touha, touha žít. Pepíček neřešil vůbec nic jiného. Nepřemýšlel o tom, jestli neměl být někde jinde, než na té silnici. Ani o tom, jak se tam ocitl. Nezanevřel na člověka, který měl na svědomí nejen jeho samotu, ani že ho srazil a odjel. Nepřemýšlel ani o tom, jestli to zvládne. Když za sebou tahal nožičky, usmíval se. Bylo mu dobře, nic ho nebolelo, jeho handicap mu nebránil si užívat života. Nechápal ani tu radost jeho dvounožky, když se na ty nožičky poprvé postavil. Vždyť je měl přece z nějakého důvodu, tak proč by je nezkusil použít?

Pepíček jednoduše ukázal, co dokáže život v přítomnosti. Nezabýval se ani minulostí, ani nepřemýšlel o budoucnosti. Kdyby nebylo kamarádky, nejspíš by na kraji té silnice zemřel, ale i s tím byl smířený. Jenže dostal šanci, tak ji dal i svému životu.

Člověk myslící se pyšní orgánem, který mu dává tolik možností. Zároveň ho neumí náležitě využít. Zaneřádí ho myšlenkami natolik zbytečnými, že všechny ty možnosti nedostanou často vůbec prostor. Je tam mnoho toho, co se mohlo udělat jinak. Také toho, jak nám kdysi bylo ublíženo a cosi neumožněno. Zároveň máme mnoho plánů. Fantazii se nakonec meze nekladou. Jenže všechny ty zkušenosti z minula také většinu plánů úspěšně hatí.

Napadlo mě a opravdu nejednou, jak by na tom byl Pepíček nyní, kdyby přemýšlel jako člověk. Měl by nejspíš mnoho práce se zlobou na lidi, kteří mohli za jeho nehodu. Možná by zanevřel na okolní svět a úplně by zapomněl, že chce žít.

Možná by mu vadily neposlušné nožičky a přemýšlel by o tom, co s nimi provede. Jestli je zkusí použít, nebo ne. Možná by ho trápilo, jak ho vlastně okolí vidí. Psí kamarádka Tina je také přece nepřítel, alespoň v říši lidí se kočky a psi tak nějak nemusí. Jak by to tedy bylo dál, kdyby jeho hlavičku trápilo, zda je v pořádku se s Tinou přátelit?

Pepíček o ničem z toho nepřemýšlel. Byl tady a teď. Kouzlo života v přítomnosti mu vyčarovalo úžasný život. Když mu Tina uštědří úder tlapkou, protože ho má dost, jde si po jiné činnosti. Dál ji miluje a ona jeho. Pepíček miluje i své lidi, protože prostě jsou. Pepíček jednoduše miluje život a je mu jedno, co bylo před půl rokem, nebo co bude zítra.

Nikdo nám nebrání se zabývat tím, co všechno mohlo být jinak, možná líp. Nikdo nám nebrání ani snít, mít plány. Dokonce nám nikdo nebrání všechny ty sny a plány uskutečnit. Na výběr měl i Pepíček. Mohl zemřít bolavý a zlomený a mohl také žít. Pepíček si vybral.

S láskou Naďa