ZTRACENÉ IDEÁLY

Dvě zlomené duše, přišly prakticky vzápětí. Ztratily všechno, v co věřily. Doufaly, že objevily to správné, že se dobře rozhodly. Aby později zjistily, že tomu tak není.

Začátek je o dvou ženách, jedna je dokonce mojí kamarádkou. Naštvané na celý svět, protože právě ten svět je naprosto semlel a pohltil. Pak je vyplivl a doporučil jim, ať se starají samy o sebe. Nechal je napospas, přestože se před tím tvářil tak vstřícně. Obě tak silně věřily tomu světu.

Všichni hledáme svoji cestu. Momentálně je naše hledání dost složité. Svět se mění před očima. Jednou je barevný, pak černobílý, vzápětí zase jen černý nebo bílý. Zkoušíme se v těch změnách orientovat a analyzujeme dokola barevné spektrum, které se kolem nás zrovna rozprostírá.

Jsme poměrně dlouho upozorňováni na to, že to, co známe dlouhé roky, do čeho jsme narodili nejen my, ale i naši předci, za nedlouho nebude fungovat. Neustále dostáváme signály, že jdeme do doby, která je jednoduše úplně jiná. Její podstatou je, že se budeme muset mnohem více spolehnout na sebe a také se tedy chovat zodpovědně. Jdeme do naprosté svobody, jenže ta obnáší i zodpovědnost za sebe sama. Je to nakonec její nedílná součást.

Zvyk je ale železná košile. Dosud jsme byli v systému, který za nás rozhodoval, dokonce často i myslel. Nelíbilo se nám to a stále nelíbí. Jenže představit si, jak rozhodujeme a myslíme sami za sebe, stále neumíme. Nakonec duchovní pole nabízí nejednu možnost. Různí zastánci různých alternativ nabízí dokonce možnost dalšího vedení. Uděláme tedy změnu. Vrhneme se na alternativní pole, protože tam jsou jistě ti správní lidé, kteří nás mohou vzít zase za ruku.

Světe div se, hroutí se nám i alternativní pole. Duchovní bytosti plné lásky se na něm dohadují, kdo je tím lepším pro další vedení. Musí si prosadit to svoje, tak v těch dohadech na lásku rychle zapomenou, aby si mohly obhájit to svoje. Trochu tristní podívaná.

Tak, jak je nám ukazována nutnost připravit se na změny, je nám ukazováno na těchto příkladech, na kom tyto změny stojí. My jsme sice tou změnou, jenže nyní už se nemůžeme rozhodovat, zda ji chceme. Cesta je dána, energie je taková, aby připravila ty nejlepší možné podmínky. To jediné je potřeba respektovat. Zbytek už můžeme zcela sami. Ruku v ruce s touto novou energií.

Měli bychom tedy vedení najít u sebe. Máme dostatek informací, jsme vybaveni jedinečným způsobem. Náš problém je, že s tou výbavou stále pracovat neumíme, nechápeme, jak ji uchopit. Namísto toho, abychom se právě k sobě pokoušeli opakovaně najít cestu, hledáme ji před sebou, vedle sebe, za sebou.

Po několika krocích zjistíme, že tudy ne. Musíme se vrátit, k sobě. Jdeme raději jinou cestou, abychom ale stejně zjistili, že se musíme vrátit k sobě. Tyto opakované pokusy jít jinudy, než k sobě, končí naprostým vyčerpáním. Donekonečna nám bude ukazováno, že musíme vrátit zase jen a jen k sobě.

Můžeme klidně podnikat nekonečné pokusy. Můžeme se nechat opakovaně vracet. Nic nás neomluví, nic nás nebude přesvědčovat, jen stále vracet na stejnou odbočku. Není tedy lepší, jít prostě rovnou?

Mít strach je celkem přirozené. Se vším se dá ale pracovat, tedy i se strachem. Stejně nezbývá, než se spolehnout na své vnitřní já. Nikdo nejspíš přesně neví, do čeho jdeme. Život je ale nakonec jedno velké překvapení každý den. Průvodci se tváří spokojeně, což je rozhodující. Energie stromů, vody a zvířat také umí divy. Tohle všechno pomůže se umět soustředit tím správným směrem, tedy konečně k sobě.

S láskou Naďa